Moje šestiletá dcera krade.

DOTAZ OD MAMINKY:

„...Přidalo se k tomu pak ještě i to, že si dcerka občas něco odnesla domů, aniž by o tom někomu ve školce či dětem něco řekla a já jí to dovolila v domnění, že to má půjčené..... a ono to v pravém smyslu vlastně bylo krádeží, i když ona to ve své dětské dušičce asi takto vůbec nedomyslela. Vůbec nevím, jak s tím vším naložit. Domluvily jsme jí s manželem, ale spíš mám pocit, že vnímala hlavně manžela, který ji hrozil zákazy, pokud se bude něco takového opakovat. Vím, že to na ni platí, ale já bych jí to chtěla vysvětlit tak, aby to přijala vnitřně za své. Lékařka, s níž jsem dcerku konzultovala mě odkázala na dětského psychologa. Chytré děti prý takové věci dělávají.:-( Je mi líto, když se dcerka dopracovala k tomu, že je za lhářku a zlodějku a nikdo z dospělých si toho ve třídě nevšiml. Při 9.dětech na 2 učitelky mě to dost překvapuje. Věřím, že jako Montessori pedagog mně v tomto směru budete umět asi nejlépe poradit. Učitelka ve školce jen krčila rameny a měla jsem pocit, že si mám dceru srovnat, aby s ní nebyly problémy. A nebo jen učitelka neumí komunikovat s rodičem, který je dost vztahovačný.:-(“

–-

Krásný den,

takovéto zjištění musí být pro Vás velice šokující. Obzvlášť pokud kladete důraz na dobrou výchovu své dcery.

Skutečnost odnášení pomůcek nebo třpytivých dekorací ze třídy či od jiných kamarádů se, nejen v naší školce, vyskytuje pravidelně každý rok, a proto bych Vás ráda uklidnila, že chování Vaší dcery není žádným způsobem výjimečné. Jedná se pouze o fázi vývoje, které je třeba věnovat pozornost.

Dovolte mi ukázat Vám celou skutečnost v širším pohledu. Každý člověk se rodí na svět s přirozenou touhu milovat místo - prostředí, do kterého se narodí. Je to opravdový a živý cit, který dítě  vede k silnému přání brát věci do ruky, manipulovat s nimi a ovládnout všechny dovednosti s nimi spojené. Tato touha je velmi žádoucí a v úvodních fázích života nám pomáhá „přežít“ a „vy-živit“ se z prostředí.  V dalších letech, zejména v období, kdy si dítě uvědomí svojí vlastní individualitu a „já“ se stane oddělené od ostatních lidí a věcí, je důležité s touto touhu pracovat a kultivovat ji tak, aby dítěti sloužila pro jeho prospěch.

Je to velmi jednoduché. Stejně tak jako učíme děti, aby se zastavily na kraji vozovky, dříve než do ní vstoupí - kdy jim pomáháme kultivovat potřebu neřízeného pohybu do uvědomělého pohybu - tak nabízíme dítěti zkušenost uvědomělé manipulace s věcmi, které se nachází v jeho prostředí.

Ve školce s touto fází vývoje pracujeme takto:

- všichni dospělí si uvědomí, že se nejedná o nic špatného,

  ale naopak o přirozený sklon

- s dítětem jednáme v úctě k jeho intimitě - individuálně

- uctíme jeho potřebu brát věci a manipulovat s nimi a radujeme se s ním
  (např. „Vidím, že máš prstýnek ve své kapce. Ten je ale krásný.

  Je příjemné mít věci jenom pro sebe.“)

- poté si s dítětem povídáme o tom, že všechno na světě má své místo

   a tedy i předmět v jeho kapse. Věnujeme mu čas, lásku a pozornost.

- pokud je předmět v jeho kapse ze školky, ukážeme mu místo,

  kde ho najde kdykoliv bude mít potřebu s ním být či pracovat

- pokud je předmět od jiného kamaráda, najdeme si čas na společný rozhovor.

  Necháme kamaráda,  ukázat dítěti, že daný předmět patří do jeho  

  batůžku či bundy. Současně s tím vyzveme obě děti, ke vzájemné dohodě,

  že si mohou na požádání daný předmět kdykoliv zapůjčit.

- vzájemným dohodám je třeba věnovat pozornost a vždy ocenit dítě,

  když aktivuje schopnost předmět vrátit  na své místo či svému kamarádovi.

  (např. „Mám velkou radost, že vidím růžový prstýnek na svém místě.“)

- dítě cítí velké uspokojení z toho, že „něco dokázalo“.

  Dokázalo si s předmětem pohrát a současně ho dát zpět na své místo.

  Tento pocit uspokojení, je silnější než touha předmět si ponechat.

  Takovouto opakovanou zkušeností se dítě naučí předměty ze svého prostředí

  používat maximálně vhodným způsobem pro sebe i ostatní.

Přeji radost a trpělivost. Tato fáze vývoje brzy odezní.

Klára Markuciová