Náš valentýnský den

Původně jsem jen chtěla koupit dort s jahodama a říci si s dětmi při svačince, že se máme rádi. Nakonec se z toho vyklubala oslava plná lásky, sdílení, objímání a obdarovávání. Holčičky dávaly klukům červená srdíčka, kluci to opětovali rozdáváním prstýnků a všichni si, při tanci na okvětních lístcích růže, vzájemně předávali plyšová srdíčka a ujištění, že se mají rádi.  Až když přivezli oběd jsme si uvědomili, že bychom se měli vrátit zpátky na zem.

Jako vždy jsme, před jeho začátkem, poslali lásku maminkám, tatínkům, zvířátkům, které budeme jíst, Matce Zemi, na které nám všechno roste a Otci Slunci, díky němuž to všechno roste. Den se jevil být v růžových peřinkách a sladké radosti a nikdo nepochyboval, že tak bude i pokračovat.

S prvním cinknutím příborů to však všechno začalo. Cukr, ta omamná pochutina, převzal vládu nad našimi těly a jahodový dort se z lásky proměnil na problém. O co více jsme se před tím milovali, o to horší konflikty se začaly dít. 

“Nemám tě rád, nebudu s tebou sedět, nechci to od tebe. On mě skrábnul, ona mě zasedla místo, on mě polil, on mě nemá rád. To není pravda, ona mě nemá ráda.” Všude slzy, smutek a agrese. Vylitá polévka a tři rozbité skleničky jen dovedly k vrcholu napjatou atmosféru oběda a proměnily ji v lunapark emocí. Láska a souznění se navždy rozpustili. Trvalo až do odpolední svačinky, než se děti opět začaly vidět laskavýma očima.

Říká se, že na kontrastech rosteme a nacházíme svůj vlastní střed. Člověk by však nečekal, že láska a svár se drží za ruce a jdou v tak intenzivním sledu, jako jsme to zažili právě dnes, na Valentýna.