Z cyklu život po životě
PŘEDNÁŠKA Z CYKLU ŽIVOT PO ŽIVOTĚ
u příležitosti příjezdu Raymonda Moodyho do Prahy 2017
Bylo mi 20 let a psal se rok 1993. Odjížděla jsem autem s kamarádem z vánočního koncertu. Padla zelená a pomalu jsme vjížděli do křižovatky. Z bočního směru, obrovskou rychlostí dojíždělo žlutou barvu černé BMW. Rozmačkalo nás.
Čtvrtý den si doktoři pozvali mojí mamku do nemocnice, aby se se mnou rozloučila. Do lékařské zprávy, kterou si přebírala, vyplnili kolonku “Příčina smrti”. Jenže stalo se něco, co nikdo neplánoval. Vrátila jsem se zpět.
Tento příběh, uvádí mojí zkušenost spojenou se smrtí. Děkuji za možnost se o něj s Vámi dnes podělit.
Aniž bych měla tělo, ocitla jsem se v místě, kde jsem stále žila. Hledala jsem konec, protože tak mě to učili. Ale žádný nepřicházel. Naopak jsem se mohla konečně pořádně nadechnout. Za celý svůj život, jsem se tak krásně a mohutně nenadechla, jako právě teď. Vnímala jsem a prožívala úplně všechno. Byla jsem uchvácená štěstím. Říkala jsem si, jak je to možné, vždyť nemám tělo, ale jsem to stále já. Dýchám, vnímám, vidím, rozumím.
Vnímala jsem sama sebe jako vše. Všeprostupující, vševědoucí prostor. Jako dech, který dýchá vším. Neviděla jsem světlo, neboť i světlo bylo vším. Dýchala jsem v úžasu a nádheře. Dýchala jsem lásku, kterou jsem nyní byla a kterou jsem celý život tak zoufale hledala. Bylo zřejmé, že jsem ji nemohla najít, neboť je jí život sám. Koupala jsem se v rozkoši, slasti, blahu, pochopení, klidu a úlevě. Říkala jsem si, že už nikdy odtud neodejdu a navždy splynu s tímto blaženým zdrojem, jímž jsem se cítila být. Sama pro sebe jsem si říkala: “jsem doma”.
Měla jsem pocit, že se takto prožívám již celou věčnost, když se najednou něco změnilo. Ve vztahu k této nádheře, jsem uviděla svůj život v lidském těle. Hledala jsem místa, kde jsem v něm tuto lásku zanechala. Pomalu a jistě jsem se ale zhrozila. Nenašla jsem stopu ani jedinou. Naopak. Vnímala jsem všechna místa, kde jsem žila v rozporu, v myšlenkách a bez srdce. Bylo to strašné zjištění. Největší mučení na světě se nevyrovná bolesti, kterou jsem z tohoto poznání cítila. Bylo to hrozné a nekonečné.
Žádnou nádheru. Žádné blaho. Žádnou lásku. Nikomu jsem nic nedala. Jen jsem pořád něco chtěla. Nejvíce jsem toto zoufalství vnímala ve vztahu ke své mámě. I přestože jsme celý život měly krásný vztah, který nám všichni záviděli, cítila jsem obrovskou bolest, že jsem jí neřekla “miluji tě”. Obrovsky jsem trpěla. Věděla jsem, že už nemám tělo. Že i když jí to řeknu, neuslyší mě.
Láska a blaženost, ve které jsem se nyní koupala, v porovnání s touto mrazivou vzpomínkou na své lidské zrození, mě srazila na kolena. Je to šílené vědět, že jsem zdrojem lásky, můžu jí rozdat kolik chci a nic s tím neudělám. Jen proto, že jsem na to zapomněla. Jen proto, že mi to nikdo neukázal. Jen proto, že jsem mladá, užívám si života, raduji se s kamarády či koukám na filmy. Tento rozpor, ve mě tvořil neskutečná muka.
Strašně jsem si přála opravit to, ale věděla jsem, že nemůžu. Nemám své vzácné lidské tělo. Cokoliv udělám nikdo neuslyší ani neuvidí. Zoufale jsem si přála mít ho zpět a mít možnost zajít za mámou a říci jí, že jí miluji a děkuji.
V tomto utrpění jsem pochopila nekonečnost a trpělivost života. Pochopila jsem, že můžeme dělat chyby, ale že je třeba je opravit. Dostáváme znova a znova možnost tak učinit. A právě proto nežijeme jen jednou. Prostoupila mě neskutečná úleva.
Pak jsem procházela velkou výukou, ve které jsem porozuměla všemu, co pro mě bylo doposud nepochopené, poznala nepoznané a dostala odpovědi na otázky, které jsem měla nezodpovězené. O tom by se dala napsat celá kniha, takže tento úsek s ohledem na čas přeskočím.
Nakonec jsem měla možnost volby.
Mohla jsem navždy splynout se zdrojem života a setrvat v blahu, nádheře, štěstí a lásce. Zůstala by však ve mě tečka, která by nikdy nesplynula. Tečka, kterou jsem neměla dokončenou s mámou.
A nebo jsem se mohla rozhodnout, dostat nové tělo a až vše dokončím splynu celá.
Říkala jsem si, ach bože, budu se muset zase učit chodit, jíst a všechny tyhle zbytečnosti, než vše opravím. Nicméně i tak se tato možnost jevila býti dokonalá. A tak jsem se rozhodla.
Pak už vše bylo rychlé. Myslela jsem si, že dostávám tělo miminka, ale nakonec jsem uviděla své staré tělo. Vnímala jsem ho jako těžký, smradlavý a hnusný kus něčeho, co si mám obléknout. V porovnání s nádherou, čistotou, svěžestí a lehkostí, ze které jsem odcházela, to bylo hodně extrémní. Ze začátku se mi nechtělo, ale protože jsem věděla, proč se vracím, oblékla jsem si ho. Otevřela oči a uviděla mámu, která seděla u mého nemocničního lůžka.
Každý, kdo se vrací zpět prochází v poslední fázi rouškou zapomnění. Nevěděla jsem tedy kdo jsem, kde jsem a ani to, že je to máma, kdo u mě sedí.
Je tomu již mnoho let a tak jsem se postupně rozpomněla. Jsem vděčná za možnost o svém příběhu takto nahlas promluvit. Jsem šťastná, že mohu říci, že život a smrt jsou jedno a to samé, jen nahlíženo z jiné perspektivy. Nádherou, dokonalostí, krásou a láskou jsme my sami. Není třeba na nic čekat. Stačí to jen žít již tady a tedˇ.
Klára Markuciová
Anotace:
“Smrt je ten největší dar, který jsem kdy v životě dostala. Každý, kdo umře žije dál. Spojuje se se zdrojem života a zažívá nekonečné blaho, hluboké štěstí a neskutečné naplnění. Smrt je tím největším orgasmem a ten kdo odchází, ho vnímá. Častokrát bývá pro člověka těžké umírání, a proto možná naše společnost vnímá smrt, jako zoufalou věc. Avšak přítomnost smrti přináší to největší osvobození, po kterém jsme v životě toužili. Člověk zažívá nekonečnou a plnou lásku, kterou celý život hledal. Je to stav úplného spojení se sebou samým a plného pochopení života.” Klára Markuciová o své zkušenosti se smrtí
